Příroda

Rozmanitost a bohatství šumavské přírody je dáno charakterem geologie a geologickými pochody, které po staletí formovaly výškovou členitost, podnební a půdní podmínky krajiny. Šumava patří mezi nejrozsáhlejší a nejstarší pohoří střední Evropy s rozsáhlými vrcholovými plošinami, ležícími v několika úrovních v nadmořské výšce nad 1000 m n.m. Tyto jsou zachovány v její centrální části a nazývají se šumavské pláně. 

Pohořím Šumavy probíhá evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Šumavské podloží prošlo několikerými horotvornými pochody, při kterých byl povrch zarovnán a znovu vystoupil do zlomů. Erozí a zvětrávacími pochody došlo k vyzvednutí na povrch těch hornin, které dnes v krajině převládají – ruly a granity, tj. horniny hlubinné a přeměněné.

Ledovcové období se na Šumavě potom podepsalo rozrytím krajiny, vytvořením ledovcových splazů a morénových valů, které jsou dnes opěrným základem pro ledovcová jezera jako jsou Plechý nebo Velké javorské jezero na německé straně. Ledovce mohou i za řadu kamenných moří, například na Boubíně nebo nedalekém Mářském vrchu.

Do masivu se potom zařezávají vodní toky, řeky a potůčky. Na Šumavě se můžeme vydat k pramenům Vltavy a Otavy. Obě největší šumavské řeky pramení v oblasti šumavských plání v centrální části pohoří, vyznačující se množstvím vrchovišť. Řeka Otava odvodňuje západní část Šumavy, vzniká soutokem Vydry a Křemelné. Řeka Vltava odvádí vody z jihočeské části a pramení jako Černý potok na východním svahu Černé hory. Po soutoku s Vltavským potokem u Borových Lad se stává Teplou Vltavou, sbírá další přítoky a od Černého Kříže, po soutoku se Studenou Vltavou, se volně meandrujícím tokem blíží Želnavě. Zde již začíná Lipenská přehrada, která je nejvýznamnějším umělým vodním dílem v území.

Rostliny

Šumavské rostlinstvo má poněkud uniformní ráz, což je dáno typickou středohorskou středoevropskou krajinou bez velkých extrémů nadmořských výšek a klimatu. Různost vegetace je dána především blízkostí alpského vysokohorského masivu.

Osobitým rysem šumavské květeny je tedy relativně vysoký podíl prvků alpského původu. Patří sem například psineček skalní (Agrostis rupestris), hořec panonský (Gentiana pannonica), vrba velkolistá (Salix appendiculata), koprníček bezobalný (Ligusticum mutellina), bojínek švýcarský (Phleum rhaeticum), starček podalpský (Senecio subalpinus) a řada dalších. Na jihovýchodě území se vyskytují zajímavé druhy řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia), kerblík lesklý (Anthriscus nitida), meruzalka alpská (Ribes alpinum), kýchavice bílá (Veratrum album), pryskyřník omějolistý (Ranunculus aconitifolius) a šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). Alpského původu jsou ovšem na Šumavě desítky dalších druhů od zcela obecných a běžných, jako je třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), podbělice alpská (Homogyne alpina), řeřišničník Hallerův (Cardaminopsis halleri) a prha chlumní (Arnica montana), po druhy méně běžné až vzácné, jako je např. chrpa horská (Centaurea montana), jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), vrbovka nící (Epilobium nutans) aj.

Severozápadní část Šumavy a Předšumaví oproti JV Šumavě relativně obohacena o některé subatlantské prvky, které kvantitativně vyznívají směrem k jihovýchodu. Je to např. mokrýš vstřícnolistý (Chrysosplenium oppositifolium), sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), sítina kostrbatá (Juncus squarrosus), vranec jedlový (Huperzia selago), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), svízel hercynský (Galium saxatile) aj.

Zvířata

Na Šumavě lze potkat zvěř typickou pro zalesněné středně vysoké hory. Ze všech druhů vyskytujících ve střední Evropě chybí pouze vlk a medvěd, kteří byli vyhubeni člověkem v 19. století, a zubr a los, kteří na Šumavě skončili již ve středověku.

Některé živočišné druhy se však na Šumavu v poslední době vracejí. Například rys ostrovid se v národním parku vyskytuje již od 80. let minulého století a některé druhy velkých kopytníků jako například jelen lesní, jsou uměle myslivecky obhospodařovány. V jižní části Šumavy se vyskytuje i los.

Pro vyšší polohy Šumavy je charakteristické zastoupení ptačích druhů žijících v severské tajze a středoevropských horách. Z nich jsou nejznámější např. lesní kuři - tetřev hlušec v horských lesích, tetřívek na rašeliništích a otevřených mokřadech i celoplošně hojnější jeřábek lesní.

Rozmanitost fauny Šumavy je obecně daná rozlohou území, výskytem různých druhů lesů, dostatkem vodních ploch a vodních toků, existencí rašelinišť, vlhkých i suchých luk i kamenných stěn.

Významnou součást Šumavy představuje zvířena smrkových lesů. Typickými druhy jsou tetřev hlušec, datlík tříprstý, sýc rousný nebo kos horský. Na prosvětlených okrajích létají horské druhy motýlů, pod kůrou stromů nebo padlými kmeny žije plž vrásenka pomezní.

Bohatší faunu hostí smíšené lesy buku, jedle a smrku, často s příměsí jilmu nebo klenu. Takové lesy jsou domovem rysa ostrovida nebo netopýra velkouchého, v bucích hnízdí puštík bělavý a strakapoud bělohřbetý.

V rašelinných jezírcích žijí vzácné druhy znakoplavek, larvy vážek nebo potápníci Ze suchozemských bezobratlých jsou typičtí střevlík Menetriésův, mandelinka Chrysomela lapponica, nosatec Coeliotes nigritarsis a velké množství pavouků.

Ledovcová jezera a kary jsou druhově poměrně chudá, ovšem i zde se objevují zajímavé živočišné druhy, jako jsou perloočka, jepice nebo klešťanka. V karech žije mj. endemický střevlík Šumavy Oreonebria castanea sumavica a hnízdí zde sokol stěhovavý.

Stojaté vody obývá více druhů obojživelníků, čolek horský a obecný, ropucha obecná, skokan hnědý, ale též rosnička zelená nebo kuňka obecná a žlutobřichá. Pro velké nádrže je zase charakteristický výskyt mnoha druhů ptáků, kteří se zde zastavují během tahu, popř. se sem vzácně zatoulají. Jsou to mimo jiné volavka bílá, racek stříbřitý, kajka mořská, orel mořský, hohol severní, kormorán velký a mnoho druhů bahňáků.

Pestrá je fauna řek a jejich břehů. Ze savců zde pravidelně žijí vydra říční a rejsek horský, z ptáků skorec vodní, ledňáček říční konipas horský. Dominantními rybami potoků Šumavy jsou pstruh potoční, vranka obecná a střevle potoční, na některých místech je stále poměrně hojná mihule potoční.